Epičnost a dramatičnost  sg. 3000/392

Transkripce rukopisu s možností jeho náhledu (kliknutím na [list ...])

 

[list 0]

 

Epičnost a dramatičnost
(článek pro Divadlo)

[list 1]

Epičnost a dramatičnost
[Rukopisné poznámky]1/
(1966)
 

Etymol[ogie]   ἔπος     μύθος     λόγος

vyprávění,     (děj) vypravovaný

(fakt)

předpoklad: existuje cosi jako objektivní, vždy znovu opakovatelný, nazíratelný (znázornitelný), koherentní a sdělitelný smysl události a děje

 

epická

obsah je tento děj; je forma, tj. způsob nazírání

dramatická

 

Hegel[:] epická poezie — úkol — líčit události — "ve formě bohatých příhod nám básnicky sděluje vnitřní celkové jednání a povahy, z nichž toto jednání plyne buď ve své důstojné substanciálnosti, nebo v dobrodružném propletení s vnějšími nahodilostmi; tím nám epická poezie klade před oči objektivno samo v jeho objektivitě."2/

"říká vůbec, co je věc, která je přepodstatňována v slovo, a vyžaduje vnitřně samostatný obsah, aby o něm mohla vyslovit, že jest a jaký jest. Uvědoměn má být předmět jako předmět ve svých poměrech a událostech, v šíři svých okolností a jejich vývoje, předmět v celém svém jsoucnu"3/

 

 

*

 

[list 2/1]

Mimesis, recepce smyslu již hotového, v tragédii se vztahuje nikoli ke světu, tomuto vždy již předchůdnému a z vnějšku danému, objektivnímu smyslu, nýbrž ke smyslu v lidském rozhodování, ve vyrovnávání s osudem konečnosti vytvořeném. Tak se receptivní, epický smysl proniká s dramatickým, tak obojí se vztahuje navzájem k sobě...

 

 

*

 

[list 2/2]

Drama Lyrika obecně estetika theorie románu
Volkelt4/ Pfeiffer5/ Lukács Lukács
Lukács   Volkeltova velká estetika6/ Cl. Roy
  Vischer Ästh..7/ Blanchot
  Dufrenne8/  

 

*

 

[list 3]

epično — epika,       dramatično — dramatika

(epično, dramatično) jako charakter látky, jednání, události

 

epika — drama jako adekvátní zformování, transsubstanciace ve slovo

epično tedy to, co vzbudí zájem, bude-li formováno jako epika: substanciální, podstatné, pestré, dobrodružné, napínavé — v tom "zajímavost" epična

co se dá jen vypravovat, nikdy9/ prostě předložit, ukázat

 

Je-li epika = objektivita, pak moderní 'román' a antiromán, který objektivitu rozkládá a stará se nejvýš o její původ, problém, vznik, nepatří do epiky.

 

 

*

 

[list 4/1]

Aristotelés [výpisky z Poetiky]

Napodobení — theoria [θεωρία] — učit se, poznávat — (funkční radost)10/

dramatičnost u Homéra v epice! — "[...] pouze on nejen básnil dobře, nýbrž vytvořil i napodobení dramatická — první naznačil podobu komedie tím, že dramaticky předváděl nikoli hanu, nýbrž směšné."11/

U dramatu není nejdůležitější skutečné předvádění (1453b, kap. 1412/ — pouhé sestavení příběhů bez zrakového dojmu; 1462a13/ — tragédie plní svůj úkol i bez pohybu, bez provozování, zrovna tak jako báseň epická — pouhým čtením se ukazuje, jaká jest — působí při čtení i při provozování)

Epos analogický tragédii potud, že je mimesis jednání "řádných" lidí — ale je pouhé vyprávění a má jednoduchý verš14/

"Tragédie nápodoba vážného a úplného děje... osobami předvádějícími a ne pouhým vypravováním, soucitem a bázní vedoucí k očištění takových duševních hnutí."15/

myšlení16/

jednání — děj (mimesis jednání)

povaha

život

štěstí a neštěstí

 

peripetie17/ obrat děje, jednání v opak

anagnórisis dramatické momenty tragédie

pathos obrat poznání, vědění v opak

 

Určitá velikost — celek — počátek, střed, konec — 18/

Krásno chce určitou velikost19/

lepší je delší děj, ale přehledný20/

vhodná hranice ta velikost, v níž se udá změna z neštěstí v štěstí nebo naopak, když se věci vyvíjejí jedna po druhé podle pravděpodobnosti, či nutnosti21/

báseň — dějiny: co se mohlo stát — co se stalo; obecné — zvláštní22/

děj podle pravděpodobnosti či nutnosti — děj podle skutečné nahodilosti23/

[list 4/2]

tragédie — nejen úplné jednání, nýbrž takové, že budí bázeň a soucit24/

— mimo nadání a přece tak, že jedna vyplývá z druhé25/

— vnitřní vztahy, i když ne kauzální — Mityova socha zabije pádem původce Mityovy smrti26/

tragický hrdina — dobrý, ale provinilý27/ — to pudově budí bázeň a soucit28/

obrat ze štěstí v neštěstí29/

činit zlo nikoli nepříteli, ač lhostejnému, ale vlastnímu, blízkému, příbuznému30/

vědomě — nevědomě — hodlat vykonat, ale nabýt včas poznání31/

Z tradédie nemá být epická skladba (1456) — epická znamená rozvláčná32/

 

[list 5/1]

Aristotelova teorie poiesis jako μίμησις, a tím druhu θεωρία je druhotné přeinterpretování starého prazážitku tragédie —

tragédie — kultické vtělení héroa do člověka při slavnosti zemřelých, mrtvých, převtělení 'herce' v héroa a héroa v přítomného představitele — "očista" jako realizace napjatého očekávání 'vtělujícího' děje celým shromážděním, obcí, společenstvím... Bäumler.

Jako Aristotelés vůbec mythus převádí v logos, náboženský proces v theologii, metafyziku, theorii, tak i zde kultický akt v metafyzický. Tato reinterpretace má za sebou celé prohloubení, které původní takřka magické proceduře dala dlouhá evoluce ryze básnická — především ono theoretické zjasnění celé poezie, které je dílem homérské epiky.

Tragedie — epos: kult — mýtus (Bäumler LXXVI)33/

(LXXVII) "Es ist in der Tat unmöglich, die 'typische Idealität' der tragischen Figuren aus der Individualitäten des wirklichen Lebens, auch des griechischen, zu verstehen. Was dem hellenischen Genius in der dichterischen Verklärung des Wirklichen zu leisten war, zeigt Homer. Zwischen dem Epos und der Tragödie aber liegt ein Abgrund. Es gibt auf dem Wege der Dichtung keine Steigerung über Homer. Heißt Dichtung die Wirklichheit verklären, dann ist Homer der erste und letzte Dichter. Was kann aber Dichten anderes heißen? Die Tragödie weiß die neue Antwort: Dichten heißt Tote Beschwören. Was das Epos an seinem Ende als meisterhafte Möglichkeit gerade noch von fern zu zeigen gewagt hatte, das wird zum Prinzip. Die Welt der Unteren, welche der Epiker zu übersehen bestrebt war, öffnet ihre Tore und spricht durch den dramatischen Schauspieler zu der ergriffenen horchenden Menge..."34/

 

[list 5/2]

Epos — Welt in ihrer Herrlichkeit Tragödie — Seele

Bäumler

 

[list 6/1]

Strašné = co se zdá mít velkou moc, aby nás zahubilo nebo způsobilo škodu ...35/

nepřátelství, nespravedlnost, nemožnost, strach ... mají-li moc

Nepřátelská moc je strašná — také bázeň, nedobrost, slabost, která se zachraňuje, je taková potměšilá a strašná moc36/

Strašné tím strašnější, nelze-li chybu napravit, chybíme-li —

všechno, proti čemu není pomoci, nebo pomoc nesnadná

všechno, co budí soucit, stihne-li jiné nebo jim hrozí37/

strach spojen vždy s nějakou nadějí na záchranu38/

Zkrátka: strach se vztahuje k přemoci, která je blízká a tak či onak nás může zničit, které nemůžeme uniknout, zejména když spášeme nenapravitelnou chybu — a působí, pokud rána nedopadla a dokud je tedy jakkoli malá naděje na únik

Strach, který vzbuzuje tragická zápletka, je tedy tím větší, že vidíme hrdinu páchat nenapravitelnou chybu, nevědomě se samotného ničit — bojíme se za něho právě proto, že on se nebojí, ač by měl

Ἔλεος, lítost, soucit, smilování je pocit nelibosti nad zjevným zlem, jež hrozí zhoubou nebo bolestí a jež postihuje někoho, kdo toho nezasluhuje,a můžeme-li očekávat, že může stihnout nás nebo někoho z našich příbuzných, a to zdá-li se, že je blízko.39/

Ἔλεος mají tedy střední — ani zcela nešťastní, ani šťastní, nýbrž lidé, kteří vědí o zlém, které je může potkat, aniž je ještě potkalo — zkušení, starší, slabí, bojácní, vzdělaní — přemýšliví, zatížení starostí o rodinu ... ani odvážní, ani zpupní, nýbrž střední i v tom ... Neustrašení ... Věřící v dobrotu lidí (s nimiž soucítí) ... A vůbec tedy, když jsou v takovém stavu, že si vzpomínají, že něco takového potkalo je samy nebo někoho z příbuzných, nebo že očekávají, že by mohlo potkati je samy nebo někoho z jim blízkých ...40/

 

[list 6/2]

Obecnost poesie — dramatu — filosofičnost — to, co možné a nutné, nikoli to, co nahodilé

To, co možné a nutné: štěstí — neštěstí, logika událostí, zapletenost ve vinu, rozpor a protiklad v životě, vrcholící v tom, že vztahy nejbližší a nejvlastnější se obracejí v nejvzdálenější a nekrutší: bratr proti bratru, syn proti matce, žena proti muži... Aristotelés zmiňuje jen tyto rodinné antiteze, ale právě tak pod jeho určení patří i antiteze politické: rodák proti obci jako rebel, Antigona proti Kreontovi ...

Jak s tím souvisí ἔλεος a φόβος?

Ἔλεος je tam, kde vidíme trpět nikoli špatného, trpět ne-nespravedlivě, ale opět ne spravedlivého — tu cítíme rozhořčení; provinilý bez úmyslu, zaslepený, jednostranný, jdoucí za dobrým a docilující pro svou omezenost opaku, je předmětem ἔλεος. Je to obecná = lidská situace vůbec.

Φόβoς je tam, kde vidíme nebezpečí, které hrozí a které provinilý nevidí. Strachujeme se za něho — nejen o něho. Ztotožnění s ním je zároveň korektura — ztotožňujeme se s ním a zároveň se od něho odlišujeme tímto strachem, který on sám nepociťuje. Strach je posléze vždy strach ze smrti, z konce, katastrofy, z toho, co číhá jako podstatný obrat, peripetie na rubu bezelstné, nevinné stránky života.

Rétorice se rozebírá bázeň takto: druh nelibosti nebo zneklidnění, vznikající z představy tradovaného zla, jež působí záhubu nebo bolest. Člověk se nebojí každého zla, nýbrž jen takového, které působí bolest či zhoubu, a to, není-li vzdálené, nýbrž zdá se být blízko, takže se může každou chvíli očekávat...41/

[list 7/1]

Soucit více se známými než s blízkými příbuznými — s těmi a o ně cítíme hrůzu, strach, jako o sebe42/

Soucit cítíme s lidmi, kteří s námi stejného stáří, povahy, duševního stavu, postavení a rodu — neboť na nich nám zřejmější, že jejich osud by mohl stihnout i nás. Vůbec totiž i tu je třeba pochopit, že náš ἔλεος vzbuzuje vše[chno], čeho se obáváme sami pro sebe, jestliže postihuje jiné.43/

... nutně větší soucit vzbuzují lidé, kteří se snaží na nás působit posunky, hlasem, oděvem a vůbec nápadnými projevy ...44/ (divadlo!)

Právě proto také to, co se právě stalo nebo zakrátko se má stát, budí soucit ve zvýšené míře. ... oděv zemřelých a jiné takové věci a řeči i jiná vyjádření trpících osob, např. ve chvíli umírání; a zvláště se náš soucit vzbuzuje, jestliže se někdo v takových chvílích projevil jako řádný muž: ... blízké, nezasloužené utrpení, které přímo vidíme.45/

Φόβος a ἔλεος jsou tedy city, vzbuzené naší ohrožeností vnější přemocí, neštěstím, které hrozí nás zničit a které jakožto vzdálené nevidíme — jenže ve skutečnosti může stále a kdykoli propuknout. Toto zaslepení je právě to, co prohlížíme na tragickém hrdinovi, ale nejsme s to prohlédnout je u sebe.

Φόβος je nejpaničtější, osobí, sobecký strach a hrůza — bez distance a jakéhokoli sebepřekonání — afekt sice základně důležitý, bez něhož není uvědomení vlastní konečnosti, ale posléze pouhý zmatek, z něhož hledíme uniknout, pokud je jaká naděje.

Ἔλεος je distancovanější — jsme v něm sice také angažováni, ale přece jen ne sami — o své postiženosti víme, aniž ji ještě prožíváme —

[list 7/2]

Patří k dobrému, otevřenému, slušnému člověku v 'normálním' stavu, tj. mezi štěstím a neštěstím, v onom 'mezi', které brání rozmožení zpupnosti i ustrašenosti — odraz osudu druhého přímo na sebe, takže jsme s to pocítit, co jsme — s jistým záchvěvem hrůzy; proto je ἔλεος vždy nějak spojen s φόβος — ἔλεος je sice větší distancovanost, ale není ještě přijetí, zde se stále ještě, ač se zármutkem, odvracíme, jsme na skoku k hrůze.

Jest však způsob, jak tyto záporné afekty učinit něčím kladně pochopeným a přímo přitažlivým, k čemu se obracíme přímo, tváří — ten způsob, který všecky nepěkné a odporné věci činí kladnými — to je ten, který prochází skrze μίμησις. Na μίμησις totiž se soustředíme k zobrazení, k jeho způsobu, dokonalosti — a nikoli předem a přímo k tomu, co zobrazováno: a tak si můžeme i to, co zobrazováno, uvědomit nyní nepřímo v čistší, ještě distancovanější podobě, podobné, jakou má všecko před pohledem božským —

Ve vědění, poznání překračujeme tedy nějak hrdinu. Obecnost však znamená: věc se vztahuje i na nás samy. Překračujeme tedy i samy sebe. Toto překročení sebe v pochopení, poznání, je spolumíněno v κάθαρσις.

Tak je filosofický význam poezie v tom, že jedině je s to takto postavit člověka před naprosto čistý pohled, vytrhnout jej z bezprostřednosti jehoφόβος a nedokonalé zprostředkovanosti ἔλεος — provést syntézu reflexe s realizací lidské situace, jejíž ostří ukazuje φόβος. Jedině poezie zachovává zároveň onu blízkost, v níž tyto naléhavé, palčivé a bodavé prožitky jedině mohou vznikat, a očišťuje ji od — nás, od naší osobní egoistické interesovanosti. Jedině poezie proto, a to ve formě dramatična či speciálně tragična, je s to vidět a ukázat člověku, jaký ve své hloubce a podstatě je.


1/    Přípravné poznámky pro autorův článek Epičnost a dramatičnost, epos a drama, 1966/2 — viz SS-4/UČ-I, str. 348—358. (Pozn. vyd.)

2/    G. W. F. Hegel, Estetika, sv. II, přel. J. Patočka, Praha 1966, str. 254. (Pozn. vyd.)

3/    G. W. F. Hegel, Estetika, sv. II, přel. J. Patočka, Praha 1966, str. 255. (Pozn. vyd.)

4/    J. I. Volkelt, Ästhetik des Tragischen, München 1897. (Pozn. vyd,)

5/    J. Pfeiffer, Das Lyrische Gedicht als ästhetisches Gebilde. Ein phänomenologischer Versuch, Halle (Saale) 1931. (Pozn. vyd.)

6/    J. I. Volkelt, System der Ästhetik, sv. I—III, München 1905—1914. (Pozn. vyd.)

7/    F. Th. Vischer, Ästhetik oder Wissenschaft des Schönen, Reutlingen 1846—1857. (Pozn. vyd.)

8/    Srv. M. Dufrenne, Phénoménologie de l'expérience esthétique, Paris 1953, str. 47—48. (Pozn. vyd.)

9/    V rkp. je na tomto místě přeškrtnuto »vidět, zažít v pouhé přítomnosti«. (Pozn. vyd.)

10/    Aristotelés, Poetika, 1448b. [Srv. český překlad A. Kříže, Praha 1948, str. 29.]

11/    Aristotelés, Poetika, 1448b. [Cit. čes. překl., str. 29 n.]

12/    Srv. cit. čes. překl., str. 44. (Pozn. vyd.)

13/    Cit. čes. překl., str. 70. (Pozn. vyd.)

14/    Tamt., 1449b; čes. překl., str. 31. (Pozn. vyd.)

15/    Tamt., 1449 b; čes. překl., str. 33. (Pozn. vyd.)

16/    Srv. tamt.; čes. překl., str. 34. (Pozn. vyd.)

17/    Tamt., 1452 a; čes. překl., str. 40. (Pozn. vyd.)

18/    Tamt., 1450b; čes. překl., str. 36. (Pozn. vyd.)

19/    Srv. tamt. (Pozn. vyd.)

20/    Srv. tamt., 1451a; čes. překl., str. 37. (Pozn. vyd.)

21/    Tamt. (Pozn. vyd.)

22/    Srv. tamt., 1451b; čes. překl., str. 38. (Pozn. vyd.)

23/    Srv. tamt. (Pozn. vyd.)

24/    Tamt., 1452a; čes. překl., str. 39 n. (Pozn. vyd.)

25/    Srv. tamt. (Pozn. vyd.)

26/    Tamt., 1452a; čes. překl., str. 40. (Pozn. vyd.)

27/    Tamt., 1453a; čes. překl., str. 43. (Pozn. vyd.)

28/    Srv. tamt., 1452b; čes. překl., str. 42. (Pozn. vyd.)

29/    Tamt., 1453a; čes. překl., str. 43. (Pozn. vyd.)

30/    Srv. tamt., 1453b; čes. překl., str. 45. (Pozn. vyd.)

31/    Srv. tamt. (Pozn. vyd.)

32/    Tamt., 1456a; čes. překl., str. 51. (Pozn. vyd.)

33/    A. Bäumler, Einleitung, in: J. J. Bachofen, Der Mythus von Orient und Occident. Enie Metaphysik der Alten Welt. Aus den Werken von J. J. Bachofen, vyd. M. Schröter, München 1926, str. LXXVI. (Pozn. vyd.)

34/    Tamt., str. LXXVII.

35/    Aristotelés, Rétorika, 1382a; česky: Rétorika, přel. A. Kříž, Praha 1948, str. 117. (Pozn. vyd.)

36/    Srv. tamt., 1382b; čes. překl., str. 118 n. (Pozn. vyd.)

37/    Aristotelés, Rétorika, 1382b; čes. překl., str. 119. (Pozn. vyd.)

38/    Srv. tamt., 1383a; čes. překl., str. 119. (Pozn. vyd.)

39/    Tamt., II, 8, 1385b; čes. překl., str. 128. (Pozn. vyd.)

40/    Tamt., II, 8, 1386a; čes. překl., str. 129. (Pozn. vyd.)

41/    Aristotelés, Rétorika, II, 5, 1382a; [čes. překl., str. 117].

42/    Tamt., 1386a; čes. překl., str. 130. (Pozn. vyd.)

43/    Tamt.; čes. překl., str. 130. (Pozn. vyd.)

44/    Tamt.; čes. překl., str. 131. (Pozn. vyd.)

45/    Tamt., 1386b; [čes. překl., str. 131].